Úvod od Kosaře, Šipulové a Urbánikové vysvětluje, jaký racionální základ za celým projektem stojí. Když se řeknou „neformální instituce“, oblast soudnictví pravděpodobně nebude to první, co vás napadne. Ale mělo by. Neformální instituce totiž velmi často vysvětlují rozdíl mezi tím, jak soudy fungují „na papíře“ a jak fungují doopravdy. Jinými slovy, výzkum neformalit do jisté míry překlenuje tradiční propast mezi „law in books“ a „law in action“. Neformální instituce, praktiky a jednotlivé neformální činnosti jsou v soudnictví ve skutečnosti všudypřítomné, není však vždycky snadné je identifikovat. Mohou přitom zahrnovat různé aktéry – ve většině případů hrají důležitou roli soudci, pak hovoříme o neformálních institucích vnitřních; existují ale také externí neformální instituce, které nějakým způsobem ovlivňují soudnictví, jejich aktéry však nejsou soudci; třetí kategorií jsou pak neformální soudní instituce smíšené zahrnující interakci soudců a vnějšími aktéry.
První část speciálního čísla podrobně vysvětluje, jak jsou neformální instituce vytvářeny a jak ovlivňují soudy. Leloup na příkladu Belgie popisuje trend směřující k formalizaci jakýchkoliv neformalit, které se v systému objeví. Kadlec s Blisou v českém kontextu odhalují přítomnost tzv. super-soudců. Někteří čeští soudci neformálně nashromáždili obrovskou moc nejen skrze formální rozhodování, ale také prostřednictvím podílení se na tvorbě legislativy, psaní odborných komentářů k ní či následnému školení na justiční akademii a další fórech. Byť titulek ‘Talks, Dinners, and Envelopes at Nightfall’ zní trochou jako název nového thrilleru, nenechte se zmást – titulek přesně vystihuje problematické neformální praktiky na německém ústavním soudu, které analyzuje Steininger. Od O’Briena se dozvídáme, jak „soft“ standardy nadnárodních a mezinárodních organizací v Irsku vedly k odklonu od neformálních systémů správy soudnictví v oblastech chování soudců a jmenovacích procesů. Irsko se v tomto ohledu jednoznačně přiklonilo ke kontinentálnímu formálnímu modelu. Iglesias a Bustos Gisbert ukazují, jak si téměř každý kandidát na soudcovskou funkci ve Španělsku „najme kouče“ – obvykle soudce – aby se dokázal dostatečně připravit na složité vstupní přezkoušení. Velmi problematické je, že těmto koučům kandidáti obvykle platí „na ruku“ v hotovosti, což vytváří systém, v němž jsou budoucí soudci (a státní zástupci) svědky korupčních praktik hned při prvním přímém kontaktu s justicí. Jestli nějaký systém ztělesňuje neformalitu, pak je to Británie, o níž píše Turenne. Avšak ani lamanšský průliv, ani Brexit nedokázali v posledních dekádách zastavit evropský tlak na formalizaci. Přesto si však tamní systém zachovává typickou britskou neformálnost, hluboce zakořeněnou ve staletých konvencích.
